THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KRLEŠ rozhodně patří mezi jistoty a stálice česky zpívaného heavy metalu, přesto bylo nové album očekáváno s trochou váhání - poznávací znamení minulosti „chrabrých horalů“ Simona Křtěnová, zpěvačka s nezaměnitelným vokálem, od kapely odešla a nahradila ji Zuzana Martincová. Už první ohlasy dávaly jednoznačně najevo, že obě disponují neporovnatelným hlasem a že tedy dojde k logickému posunu v tvorbě heavy metalové úderky... Jak se tedy KRLEŠ vypořádali se ztrátou jedné ze svých největších opor?
V mezích možností - velice slušně. Simona měla k heavy metalu stvořený hlas, u Martiny je slyšet, že se její čistý a zvučný hlas místy trochu pere s frázováním a důraznějšími pasážemi, kde by se zkrátka šikla trocha chrapotu (třeba v úvodním „Zkratu“). Navzdory některým pasážím, kde je podle mého názoru jaksi nejistá, utopená a nevýrazná, bych její debut hodnotil veskrze kladně, neboť jakmile dostane prostor užít vyšponovanějších a vyšších poloh hlasu, začíná se i opatrně jiskřit (a nepochybuji, že postupem času bude jisker přibývat). Lépe udělat za minulostí tlustou čáru a nesrovnávat nesrovnatelné, aneb je třeba hledět do budoucna...
Jistotou KRLEŠ je instrumentální dovednost a ta je i největší devizou „Slz Arkóny“. Zejména kytarista Jiří Karpjuk patří mezi to nejšikovnější, co se potuluje po heavy luzích a hájích a jeho precizní riffování a výtečná sóla (viz třeba skvělá pasáž v závěru „Deváté brány Retry“) nakopávají songy i v místech, která jsou řekněme trochu hlušší. Stejně skvěle si vede basa Jiřího Zímy, která je stále slyšet a dodává nahrávce patřičný drive. Ten je ještě umocněn velmi solidním a hutným zvukem z libereckého SPINu - navzdory určité „zahuhlanosti“ má sound novinky slušné koule.
To, co zajímá ctěné posluchačstvo nejvíce je bezesporu hudba. Žádnou revoluci nečekejte, KRLEŠ dál valí stylově čistý a řemeslně výborně zmáknutý heavy metal, kterému však nechybí určitý nadhled a ironie (ten se jasně deklaruje už úvodním intrem, které KRLEŠ sbližuje s blahými filmovými časy spřátelených CRUEL BARBARIAN). Posluchači se k učím dostává slušný rozptyl heavy metalového „tovaru“ - od klasických vypalovaček s tradičními texty (úvodní „Zkrat“, chytlavá hokejová hymna „Rytíři bez koní“), přes historizující eposy (závěrečné „Slzy Arkóny“, ve které se ke slovu dostává i baladická pasáž) až po ujeté kráv´n´rollové krlešárny („Tma nad Evropou“ na ožehavé téma Češi v EU). Osobně se mi hudebně nejlepší a nejupřímnější jeví píseň „Noc“, která je něčím víc, než jen dobře vyplňovanou šablonou. Ke slovu se na albu krom osvědčených postupů dostávají i odlehčovací úlety jako třeba pseudo-jazzové vyhrávky v písni „Temnotou svítí mi plamenomet“, nebo jižansky slajdující kytara v „Pánovi iluzí“. Pokud bych měl něco vytknout, pak je to určitý profesorský přístup - technicky bez výhrad, ale „Slzy Arkóny“ mě coby posluchače jen málokrát dokázaly chytit za srdce, překvapit, strhnout... Chybí mi skutečně zapamatovatelný refrén (čest výjimce „Rytíři bez koní“), něco, co by mě zvedlo ze židle. Nemůžu se zbavit dojmu, že KRLEŠ jsou především koncertní kapelou...
Pokud patříte mezi klub přátel českého heavy metalu, není důvod, proč vás od „Slz Arkóny“ zrazovat. Je to inteligentní a dobře zahraný zástupce svého druhu. Rozhodně mě nenadchl, ale navzdory počátečním obavám a předsudkům ani neurazil.
Pokud patříte mezi klub přátel českého heavy metalu, není důvod, proč vás od „Slz Arkóny“ zrazovat. Je to inteligentní a dobře zahraný zástupce svého druhu.
6 / 10
Zuzana Martincová
- zpěv
Jiří Karpjuk
- kytara
Radek Sadovský
- kytara
Jiří Zíma
- basa
Jiří Smělík
- bicí
1. Zkrat
2. Pán iluzí
3. Devátá brána Retry
4. Noc
5. Rytíři bez koní
6. Prázdnotou svítí mi plamenomet
7. Království duševních okovů
8. Tma nad Evropou
9. Slzy Arkóny
Perunovo requiem (2008)
Time To Rise - Best Of (2006)
Slzy Arkóny (2004)
TO (2001)
Dejte plamenům co hoří (1999)
Stín předtím (demo) (1996)
Vydáno: 2004
Vydavatel: SIA Production
Stopáž: 48:37
Produkce: Krleš
Studio: SPIN Liberec
Kontakt: tel. 723431511, 732624800, 776873431
Vezmu to bodově:
1) Nová zpěvačka - srovnání s předchůdkyní je zcela mimo mísu, neboť obě disponují naprosto odlišnou barvou hlasu. Zatímco Simona byla drsné "struhadlo", Zuzana se barvou blíží spíš třeba takové Věře Špinarové. Samozřejmě to ještě není úplně ono, ovšem od nástupu do skupiny udělala ohromné pokroky nejen ve zpěvu, ale třeba i ve své "tinoturnerovské" pódiovce. Škoda jen, že KRLEŠ nezapracovali více na sborech a dvojhlasech...
2) Zvuk - skupina poprvé využila libereckého SPINu a i když je výsledek vcelku snesitelný, přece jenom mi více sedělo "sušší", spíše hard rockové vyznění z Hostivaře, než současná metla. Navíc v riffech dosti utopili "heroická" sóla rychlíka Jirky Karpjuka - a to považuji za největší chybu kompletu! - ani zdaleka srovnatelnou s nepoměrem hlasitosti hudby oproti úvodní hlášce z kultovního "Tajemného hradu v Karpatech"...
3) Materiál - jistý heavy metal, který může nejen nadchnout ("Devátá brána Retry", subjektivně nejlepší věc alba "Noc", ulétlá "Prázdnotou svítí mi plamenomet" se skvělým začátkem, "Království duševních okovů" nebo závěrečné "Slzy Arkóny" /tedy bez zbytečně veselého refrénu/), ale i zkysnout zábavovkou (asisportovní "Rytíři bez koní", ale především příšerná "Tma nad Evropou", která těm minulým "Kráv´n´rollům" bohužel nesahá ani po paty)...
Takže si vyberte. Bodovat se neodvažuji, neb bych se cítil "mírně" podjatý...
Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost vidět minimálně polovinu alba minulý víkend na Moto srazu v České Kamenici, cítím se býti kompetentní k hodnocení této nahrávky... byl to otřesný zážitok, blil jsem kudy sem šel, tolik hnoje na jedné hromadě se jen tak nevidí... skutečnost, že fanoušky kapely více strhl striptýz před vystoupením kapely, celý zážitek ještě podtrhuje...
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.